Položení květiny a zapálení svíčky je pietní akt, jímž každoročně tento rok dáme svým blízkým, kteří nás navždy opustili, najevo, že na ně myslíme. Dnes si povíme, jak tento svátek vznikl, a také o tradicích s ním spojených.
Svátek Všech svatých vychází z doložené historické události, jíž bylo vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli.
Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé. Pocházejí z keltské tradice, ze svátku Samhain. Samhain se slavil v den keltského nového roku, v den, kdy podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých – 1. listopad. Dušičky jsou vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni a prochází fází očišťování. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme, jsou pozměněnou formou právě této tradice.
Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny. Zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.
Zvyk v roce 1748 oficiálně potvrdil papež Benedikt XIV. a postoupil jej dále pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V průběhu první světové války, konkrétně v roce 1915, rozšířil toto povolení papež Benedikt XV. pro celou církev.
Jedinou výjimku tvoří anglikánská církev, ta slavení této památky zrušila. Avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo prosadit.
Podle křesťanské tradice se na tento den slouží tzv. trojí mše za zemřelé, která odkazuje na trojí zrození Božího Syna (od věčnosti, v těle a v lidském srdci či duši).
V Praze se hlavní bohoslužba tradičně pořádá na vyšehradském Slavíně. Pod širým nebem kráčí průvod se zapálenými svícemi, obklopen hroby významných osobností moderních českých dějin.
Zajímavý je slavení tohoto svátku v Mexiku, i když se od křesťanského pojetí liší. Při mexickém svátku El día de los Muertos se netruchlí, ale slaví a raduje až do bílého rána.
Podle indiánské tradice smrtí začíná nový život. Pozůstalí připraví tzv. ofertu – vyhrazený koutek v domě s fotografií mrtvého, spoustou květin a především s jeho oblíbeným jídlem a pitím. Veškeré hlavní oslavy pak probíhají přímo na hřbitově. Na hrobech hoří obrovské svíce, všude je spousta mečíků (bílých za zemřelé děti a červených za dospělé), doneseného jídla a oslavujících pozůstalých, kteří se o půlnoci shromáždí kolem hrobu, smějí se, zpívají a vzpomínají na mrtvého. K ránu, když usoudí, že se mrtvý již dosyta najedl, "zbylé" jídlo spořádají.
V USA má tento svátek jinou podobu a patří k nejoblíbenějším. Halloween má svůj původ opět v keltské tradici. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Symbolem Halloweenu se stala tzv. Jackova lucerna, neboli dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce, která má zahánět zlé duchy. Jack byl údajně velice zhýralý chlapík, který musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni. Svátek Halloween byl v 19. století přivezen do Spojených států irskými emigranty a stal se zde národní tradicí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.